Místo úvodu.
Do roku 1989 v parlamentu kromě KSČ (která pohltila ČSSD) seděli ještě poslanci ČSL (nynější KDU-ČSL) a ČSS (neboli Československá strana socialistická) a ty dohromady vládly a tvořily tzv. Národní frontu. Proč to tak bylo? Bylo potřeba navenek zachovávat status demokracie a plurality. Vládnoucí strana tak mohla alibisticky tvrdit, že nevládne sama, ale s dalšími dvěma stranami. A k čemu to vlastně bylo dobré?
Z dnešního pohledu by zřejmě bylo potřeba celou věc lépe mediálně podchytit. Občas ukázat lidu, že v Národní frontě alias koalici dochází k názorovým střetům. Že se v jejím rámci řeší názorové rozpory na palčivá politická témata. A občas dokonce je potřeba se vypořádat i s osobními (sousedskými) spory.
Ale to se tenkrát nenosilo.
Narozdíl od dnešní Národní fronty, pardon koalice (obecně koalicí po roce 1989). Lid se občas bouří, podepisuje Charty77 / Děkujeme odejděte, ale už není potřeba signatáře zavírat nebo posílat na podřadné a špatně placené práce. Dnes stačí prostřednictvím médií, která Národní fronta vlastní, skupinu buď zesměšnit nebo zdiskreditovat její aktéry nějakou tou osobní špínou. Bulvár máme přece rádi všichni a sousedovo prádlo je vždycky špinavější než naše, že? A pokud jde o práci. CHachá. Starejte se přece sami. Ale do svých kšeftů vás stejně nepustíme.
Volby? Že jsme prohráli? Nevadí. Vůle po Národní frontě je silnější. A tak se vítězové ocitají v izolaci nebo opozici. Lid chvíli remcá, ale to přece dělal vždycky.
Co s tím?
A kde to tedy vlastně jsme?